Hrdinové, o kterých se neví: Ludyše Zajícová-Siveková

Když mě světoobčan, herec, scénárista, hlasatel BBC, hasič, záchranář, potápěč, poradce, bývalý asistent kanadského ministra financí, zástupce náčelníka lokálních záchranných služeb při OSN a nyní starosta obce Horní Dubňany v jedné osobě pan Jiří Stanislav požádal, zda bych s ním pro Pozitivní noviny natočil a vydal rozhovor s panem Viliamem Sivekem, docela významně mi tím zvedl náladu. Ono totiž dostat možnost setkat se s tak mimořádnou podnikatelskou osobností není zas až tak snadné.

 Sídlo společnosti EuroAgentur Hotels & Travel

A když jsem se pak navíc dozvěděl, že tématem našeho rozhovoru by měla být maminka pana Siveka, Ludyše Zajícová-Siveková, která je nositelkou našich a francouzských nejvyšších státních a válečných vyznamenání a držitelkou Francouzského válečného kříže s palmou, Zlatého řádu Slovenského národního povstání a vojenských řádů za statečnost a za odvahu, nebylo nad čím váhat.

Ludyše Zajícová-Siveková

Ludyše Zajícová-Siveková

Náš rozhovor se uskutečnil v sídle společnosti EuroAgentur Hotels & Travel v bývalém Dolejším mlýně, který je podle posledního nájemce nazýván též Blažkův a jeho historie sahá až do roku 1362.

Sídlo společnosti EuroAgentur Hotels & Travel  Sídlo společnosti EuroAgentur Hotels & Travel
Sídlo společnosti EuroAgentur Hotels & Travel

Sídlo společnosti EuroAgentur Hotels & Travel  Sídlo společnosti EuroAgentur Hotels & Travel
Sídlo společnosti EuroAgentur Hotels & Travel

 

Nejdříve mi však dovolte krátce představit našeho vzácného hostitele.


VILIAM SIVEK  (*1947)

Viliam Sivek• Viliam Sivek patří mezi nejúspěšnější podnikatele v České republice.
• V roce 1989 založil společnost EuroAgentur Hotels & Travel.
• Působí v ní ve funkci předsedy představenstva a generálního ředitele.
• Společnost dnes zaměstnává přes 500 zaměstnanců.
• Jedná se o největší ryze českou hotelovou a gastronomickou společnost co do počtu provozovaných hotelů a největší incomingovou cestovní agenturu co do počtu obsloužených klientů.Společnost provozuje 46 hotelů a 13 gastronomických zařízení v Praze a na řadě dalších míst v Česku i na Slovensku.
• Společnost EuroAgentur Hotels & Travel, a.s. se umístila v roce 2009 již po sedmé v prestižní soutěži Českých 100 Nejlepších v hlavní a oborové nominaci, kde stále úspěšně šplhá k nejvyšším příčkám.
• Viliam Sivek také získává přední čestná ocenění v prestižní soutěži Manažer roku České republiky a Podnikatel roku. Je držitelem ceny Osobnost cestovního ruchu ČR
• Je prezidentem a předsedou představenstva hokejového klubu Sparta Praha a předsedou představenstva Asociace cestovních kanceláří ČR. Mezi jeho záliby patří letectví a jachting.
• Má pět dětí, z nichž 4 pracují v jeho firmě. Mezi nimi je i syn Michal, který hrál hokej v USA za Pittsburgh a donedávna za Spartu.

• /Jiří Stanislav/ Jsem rád, že jsem se mohl u vás už podruhé posadit a popovídat si s vámi hlavně o vaší mamince. Protože je 65. výročí od konce druhé světové války, tak jsme v této souvislosti hledali různé možnosti, archívy, a náhodou jsem se také dostal až k materiálům o vaší mamince. Z nich je jasně vidět, že byla jako mladá velmi aktivní ve Slovenském národním povstání.

/Viliam Sivek/ Já si bohužel na maminku nevzpomínám tak, jak to malé děti dělají, že se k mamince přitulily, pomazlily se s ní... Narodil jsem se rok po válce a maminka šla v padesátých letech na delší dobu do vězení. Vyrůstal jsem u babičky, a když se maminka vrátila z vězení, tak už jsem byl velký kluk. Maminka byla hrdá žena a nikdy v životě si nestěžovala a o době svého největšího utrpení nevypravovala, takže jsem se všechno dozvěděl buď od babičky a nebo zprostředkovaně od svých příbuzných.
Vím, že maminka aktivně bojovala u Strečna a převáděla tam Francouze. Jsou o tom dokonce napsány nějaké knihy.... Za svoji odbojovou činnost byla vyznamenána, je nositelkou nejvyšších státních válečných vyznamenání jak našich, tak i francouzských. Je držitelkou Francouzského válečného kříže s palmou, Zlatého řádu Slovenského národního povstání, vojenských řádů za statečnost, za odvahu, ale poctivě řečeno, já bohužel o této době opravdu moc nevím.

Viliam Sivek hovoří s Jiřím Stanislavem

Viliam Sivek hovoří s Jiřím Stanislavem

• V které části Slovenska jste se narodil?Strečno

Narodil jsem se v Trnavě. Pocházím z buržoazní rodiny, jeden děda řídil největší cukrovar ve střední Evropě, druhý děda řídil čakovické Figaro a mně bylo za dob komunismu vyčítáno, že mám buržoazní původ. Maminka studovala v Praze, vím, že říkala, že se účastnila Opletalova pohřbu, a poté odešla z Prahy, kde dělala vysokou školu. Uměla několik jazyků francouzsky, německy, anglicky, rusky.
V době, kdy začalo Slovenské národní povstání, tak byla v Trnavě skupina francouzských utečenců, kteří chtěli začít bojovat a ona je převedla přes frontu ke Strečnu. A tak začala její odbojová činnost. Válečnou frontu přešla mnohokrát, ať již se zajatci, či falešnými pasy. V roce 1944 jí bylo 27 let, byla velmi krásná, měla dlouhé kaštanové vlasy a využívala svých jazykových znalostí k tomu, aby pomáhala lidem.
Babička vyprávěla o tom jak její Luďa si dovolila to, co nikdo jiný. Jednou prý jela v kupé, v kterém měla 6 francouzských zajatců a plnou tašku falešných pasů pro utečence. Do vlaku přišla německá kontrola, prohlíželi každý kout. Maminka se prý postavila do dveří kupé, vystrčila prsa a zkrátka a dobře ty Němce umluvila a do kupé nepustila. Byla s francouzskými partyzány do konce války, i když se bojovalo a umíralo.
V osmačtyřicátém roce mě maminka sebrala a přešla se mnou hranice do Francie. Na základě nějaké amnestie, která byla tehdy vyhlášena, jsme se pak vrátili domů a zanedlouho byla odsouzená za vlastizradu a šla do vězení.

Potkala se maminka ve Francii s lidmi, které tehdy zachránila a pomáhala jim?

Určitě, jak v roce 1948, tak i v roce 1967, kdy byla na své první cestě u přátel ve Francii. I já jsem měl možnost se tam podívat v roce 1981 a setkal jsem se tam s pár lidmi - skupinou francouzských partyzánů, kteří válčili přímo u Strečna. Pokud si vzpomínám na jména, tak to byl generál Picard a kapitán Lamunier, kteří s ní byli celou dobu ve spojení. Vím i to, že při první návštěvě francouzského prezidenta Mitterranda v Praze s ní chtěl on sám hovořit, a tenkrát okolo toho bylo velké vzrůšo. Možná i díky tomu byla maminka rehabilitována.

Měla vaše maminka rozvětvenou rodinu?

Moje maminka byla jedináček, nicméně její rodiče byli z deseti sourozenců. Doba komunismu však postihla celou její rodinu, majetek byl konfiskován, někdo šel do uranových dolů, jiný do fabriky k lopatě. Rodina byla vypovězena z Bratislavy do Sudet a my jsme se s babičkou museli odstěhovat. Bydleli jsme ve sklepě a mně se to jako klukovi tůze líbilo, domů jsem chodil oknem. Byl to velmi vlhký byt. Babička tam dostala tuberkulózu, dědeček umřel a já ve 14 letech odešel fárat do uhelných dolů na Ostravsko.
Od svých příbuzných jsem se doslechl, že tehdejší komunistický ministr zahraničních věcí Chňoupek napsal knihu, kde o mamince píše. Jako kluk jsem neměl ani tušení, co se s maminkou stalo a proč šla do vězení. Vím, že jsem za ní byl jednou v Leopoldově. Pamatuji si, že jsem si vzal kšandy a ještě na to opasek a tatínek mi tehdy řekl: „Nemůžeš nosit oboje. Nos jedno, nebo druhé, maminka to nesnáší. Musíš se vždy rozhodnout - buď jedno a nebo druhé."

Viliam Sivek• Dozvěděl jste se alespoň po letech, proč šla maminka do vězení?Viliam Sivek

Jednou mně řekla, že do vězení šli tisíce lidí a přísahala, že neprovedla nic, za co by se musela v životě stydět. Jednoduše odpověděla "Pomáhala jsem."
A když jsem se ptal příbuzných na maminku, všichni mi říkali, že byla čestná, poctivá a velmi odvážná.

Ona pak nějakou dobu dělala na dráze, když ji propustili?

Nevím, která část života byla pro ni těžší, jestli ta ve vězení nebo po něm. Vím, že když přijela za námi do Jablonného, já už jsem byl velký kluk. Maminka chodila - jako profesorka jazyků - stahovat závory šest kilometrů - v zimě v létě - do Těchonína a pamatuji si, že jsme měli taková malá bubínková kamna a ten náš sklepní byt jsme se snažili jimi vytápět. Maminka nosila těžké tašky uhlí, které ji házeli z lokomotivy strojvedoucí.
Nějak jsme tu dobu přežili a já na ni velmi rád vzpomínám. Bylo to mé dětství, které jsem si užil s kamarády jako kluk ulice.
Když mi bylo dvaadvacet, tak začala rehabilitace. Maminku rehabilitovali, dali jí vyznamenání a udělali z ní pomalu ministryni dopravy. :-) Dělala tehdy závorářku, pak výpravčí a nakonec dispečerku.
Ze mě, bývalého horníka, udělali ředitele internátu a už to šlo. S maminkou začali natáčet filmy o Strečnu a já jsem mohl být chvilku s ní.

Kdy zemřela vaše maminka?

Jsem přesvědčen o tom, že největší podíl na smrti mojí maminky má komunistický režim a doba v roce 1985.Hotel Pyramida v Praze 6
V roce 1983 jsem přešel do funkce ředitele tehdy největšího hotelu v Československé republice. Mým úkolem bylo uvést hotel do provozu, což se v roce 1985 podařilo. V Hotel Pyramida v Praze 6roce 1986 mě začali komunisté na popud tehdejšího tajemníka URO soudruha Lobršínera - to jméno si do smrti budu pamatovat, a to z důvodu, že prý nejsem prověřen na státní tajemství a že se nemohu pracovně stýkat s cizinci. Důvodem bylo, že moje maminka spolupracovala s Francouzi. V té době začínalo peklo znovu.
Bohužel se stalo to, že jsem jí to v nějaké slabé chvilce řekl – a ona začala psát dopisy.
Napsala Husákovi, Hoffmanovi, Kapkovi; mně se ty dopisy po její smrti dostaly do ruky a mám je schované. Když je čtete, tak vás mrazí v zádech, uvědomujete si, jak silná to byla osobnost, a i dnes ve mně dopisy vyvolávají pocit beznadějného pláče.
Píše v nich o tom, co prožívala za války, píše v nich o svobodě, o svém utrpení i o tom, že se ta doba znovu vrací. Klade otázku "Za co má teď opět trpět její syn? Zemřela v osmdesátém šestém roce a já jsem byl pár měsíců po její smrti z funkce ředitele hotelu Pyramida odvolán.

• Nám nejde jen o to, že vaše maminka byla hrdinkou Slovenského národního povstání, zajímá nás, jak se její život vyvíjel dál. Je to důležité už z toho důvodu, že sílu, kterou v sobě měla z té doby, si musela určitě zachovat i v těch nejhorších dobách ve vězení i po něm, prostě že si prošla skutečnou kalvárií. Takových lidí je samozřejmě víc, ale nikdo o nich nemluví. Já jim neříkám zapomenutí hrdinové, říkám jim „hrdinové, o kterých se neví“.
Vás to všechno poznamenalo ve vašem životě. Dnes vidíme, že jste dokázal spoustu úžasných věcí. Možná, že to máte po mamince....

Maminka byla velice chytrá, oblíbená a poctivá ženská, která se nikdy nepovyšovala. Na to, co uměla, vzpomínám s úctou. Luštila bravurně křížovky ve francouzštině, v němčině, měla vybavenou knihovnu a hodně četla. Nevím, zda mám nějaké geny po rodičích, ale vím bezpečně jedno, že mě v dětství formovala babička, ulice a hlavně práce. Neměli jsme žádné peníze, musel jsem od páté třídy chodit na brigády do kamenolomu nakládat na vozíky kámen, potom od čtrnácti let Ostravské doly….. Vím, jak chutná práce a nezapomněl jsem na to...

• Ona se už nikdy nemohla vrátit k učení jako profesorka?

Já myslím, že už ani nechtěla. Ona to vlastně nikdy ani nezažila, protože končila školu, když přišla okupace.

• Stýkala se maminka se svými spolubojovníky ze Slovenského národního povstání?Ludyše Zajícová-Siveková

Určitě stýkala, mám pár fotografií, kdy byla u Strečna v rámci oslav SNP. Byla i ve Svazu protifašistických bojovníků, zvali jí tam na nějaké schůze, dokonce měla i nějakou malou funkci v místní organizaci na Jižním Městě.
Ale chci zdůraznit, že byla velmi nedůvěřivá. Pobyt ve vězení ji zlomil v důvěře k okolnímu světu. Nezapomeňte, že pocházela z velmi bohaté rodiny. Doma měli služebnictvo, auto... a najednou foukne únorový vítr, vše ji vezmou a jde do vězení.
Maminka měla obrovské srdce a strašně ráda dělala radost druhým. Já jsem bydlel určitou dobu v Letohradě. Tehdy jsem měl dvě dcerky a ona tam za námi jezdila rychlíkem. Měla s sebou vždycky dvě obrovské tašky ovoce, banánů a dárků, přijela jednou za měsíc s tím, že u nás bude tři dny.
Nikdy nevydržela déle než 24 hodin, stále něco plánovala, byla velmi akční, rozdala dárky, potěšila se a už jela zpět do Prahy. Vždy rozdávala z toho mála, co měla. Měla ráda vnoučata, měla ráda mě, snad proto, že jsme se tak málo viděli.

• Co se stalo po roce 1987?

Když jsem tehdy musel odejít z hotelu Pyramida, byl jsem bez práce. Začal jsem studovat a šel jsem na konkurz do Filmového podniku, který jsem vyhrál. Dělal jsem tam náměstka a musel jsem začít studovat na AMU filmovou produkci. Pak přišla revoluce, tak jsem to zabalil a odešel k turistice.
Mimochodem to filmování se líbilo mamince. Vzpomínám si, že s ní někdy po návštěvě francouzského prezidenta dokonce natáčela Armádní redakce branné televize v Roudnici nad Labem film. Ten film byl docela dlouhý a pamatuji si, že se natáčel celý týden. Já jsem tehdy prožil díky ní krásný týden, na který se nezapomíná.

• Je rok 2010 a já si myslím, že vám můžeme popřát hodně úspěchů při řízení vašich firem, že děláte něco pro turismus, děláte obrovské věci pro podnikání v této republice a věříme, že to nemáte lehké jako spousta dalších podnikatelů, kteří se už s hrůzou dívají na to, co se děje v naší politice, jací lidé tam sedí dva roky a ještě neumějí ani elektronicky hlasovat.

 

Doba pro podnikání je zlá. Myslím, že teď je to nejtěžší za těch dvacet let, co podnikám. Přežili jsme v cestovním ruchu sars, povodně, teroristické útoky, a teď je doba, kdy cestovní ruch, zejména v příjezdové turistice, velice strádá.



• Děkujeme vám za rozhovor.

Rozhovor vedl © Jiří Stanislav
Zpracování rozhovoru, videa a fotografií pro Pozitivní noviny © Pavel Loužecký